Z dějin židovské komunity v Osoblaze
Z DĚJIN ŽIDOVSKÉ KOMUNITY V OSOBLAZE
Petr Zahnaš
Židé byli po celé období středověku a novověku ve většině evropských států minoritou, k níž měla většinová společnost rozporuplný vztah. Byli obratnými obchodníky, vynikali v peněžnictví a často se dopracovali ke značným majetkům. Právě v souvislosti s tím se však často stávali terčem nepokryté nebo všelijak maskované závisti, posměchu, a nenávisti příslušníků většinové společnosti. Střídavě se ocitali v situacích, kdy byli trpěni a často i protežováni a jejich peníze a schopnosti byly využívány ve prospěch obce, města či země, jindy však byli pomlouváni, pronásledováni, vyháněni, zbavováni majetku a nejednou i zabíjeni.
To vše, co zde bylo řečeno, platilo samozřejmě i pro poměry v regionu Horního Slezska a později, po roce 1742, Rakouského Slezska. Židům bylo povolováno aby se, nikdy však jako plnoprávní občané, mohli usazovat v hornoslezských městech a obcích. Například v Opavě byli Židé trpěni až od roku 1501, kdy dostali povolovací dekret k pobytu od krále Vladislava Jagellonského. Postupně jich přibývalo, vlastnili zde domy, pozemky v prostoru tzv. Židovské ulice, měli zde svou synagogu i vlastní hřbitov. Opavští měšťané jejich nevítanou konkurenci těžce nesli a již po dvaceti letech hledali pomoc u mladého krále Ludvíka. V nejčernějších barvách mu líčili podvody Židů a to, jak žízní po křesťanské krvi a kradou křesťanské děti. Král, jenž byl měšťanům příznivě nakloněn, opavany vyslyšel a v roce 1522 rozhodl, že do tří týdnů musí všichni opavští Židé svůj nemovitý majetek prodat a opustit město. Král Ludvík Jagellonský zakázal Židům pobyt v Opavě „po všechny časy“, což prakticky trvalo až do doby vlády Marie Terezie, která za zvláštní prokázané služby povolila usadit se zde pouze jedné židovské rodině.
V Osoblaze se setkáváme s prvními zprávami o pobytu Židů k roku 1334. Tehdy zde, na biskupských majetcích našli útočiště Židé, prchající před pogromem z nedalekých Hlubčic. Biskupským úřadem jim bylo povoleno postavit si tu několik (4-5) domů před městskou hradbou u Dolní brány na pozemku, náležejícím biskupskému Dolnímu dvoru. Jednalo se o pozdější křesťanské domy č.p. 263 a 264 a židovské domy XXVIII a XXIX, což jsou nejstarší známá místa pobytu Židů v Osoblaze.
V neklidném období přelomu 14. a 15. století a v době husitských válek, byly jejich domy na předměstí několikrát zničeny. Proto jim bylo později, v roce 1420 povoleno přesídlit do hradbami chráněného města. K nim postupně přibývali další uprchlíci, kteří osidlovali ve městě tzv. „pusté grunty“, a tak se malá „Židovská obec“ postupně rozrůstala. V roce 1455 sem přišla další skupina uprchlíků z Hlubčic. Tito Židé, přicházející do Osoblahy si s biskupským svolením stavěli svá obydlí již uvnitř městských hradeb na spáleništích v místech bývalého biskupského hrádku, jenž stával v severovýchodní části města. V roce 1428 byl husitským vojskem Prokopa Holého zničen. V roce 1448 byl sice opraven, ale roku 1514 opět vyhořel. Od té doby bylo místo pusté až do doby, kdy si zde, v místech pozdější Horní Židovské ulice, postavili své domy noví židovští uprchlíci, kteří sem přišli v roce 1543 opět z Hlubčic. V roce 1570 pak přišla významná skupina 12 židovských rodin z Prudnika.
Po skončení na válečné události velmi bohatého 15. století, přineslo 16. století nebývalý rozkvět zejména městům, s nimiž bohatly i jejich židovské obce. To však vedlo opět ke zhoršení postavení Židů v některých městech ( Opava, Hlubčice, Biala, Prudnik) a odtud pak pramení snaha některých židovských rodin hledat útočiště na majetcích olomouckého biskupství, zejména právě v Osoblaze. Dne 8. září 1570 olomoucký biskup Vilém Prusinovský vydal v Osoblaze listinu, kterou povolil prudnickým Židům, vedeným jistým Izákem a Kanselem, aby si s dalšími deseti, v Osoblaze postavili na určeném místě 6 domů (pozdější č.p. XV - XX) a směli zde provozovat své živnosti. Z těchto šesti domů, které obývalo dvanáct hospodářů, měli platit stejné platy, jako jiní osoblažští měšťané. Navíc pak byli povinni platit tzv. „židovský regál“, plat, obnášející pro každého hospodáře a podruha ročně 1 dukát ve zlatě, vdovy platily půl dukátu, rabín a učitel byli od placení osvobozeni. Zmíněný plat byli povinni platit i v případě, že by se ve městě v uvedeném roce neusadili a pokud by jich bylo více a postavili si více než původně než povolených 6 domů, mají i ti další Židé platit zmíněné platy. Shodně s obecně dodržovaným zvykem, že pro více než 10 usedlých rodin bylo povoleno zřídit školu, povolil jim její postavení také biskup Vilém a současně přislíbil vykázat místo ke zřízení hřbitova. Dále jim po dobu jednoho roku od přistěhování odpustil všechny vrchnostenské i městské roboty. V listině biskup současně stanovil pravidla provozování židovských živností ve městě a zejména výrazným způsobem omezil poskytování finančních služeb a půjčování peněz Židy. Půjčovat biskupovým poddaným směli jen s povolením osoblažského rychtáře a o každé takové půjčce musel být proveden zápis do zvlášť k tomu určené knihy. V případě, že by některý z Židů někomu z biskupových poddaných něco půjčil bez povolení, pak to propadlo ve prospěch biskupské komory. Lidem přespolním a cizím však mohli osoblažští Židé půjčovat bez omezení, ne však na kradené věci a kostelní klenoty. Dále je v listině uveden seznam živností, které Židé mohou a nesmějí v Osoblaze provozovat a také ustanovení, že kterýkoli z nich se může, splatí-li všechny platy, kdykoli volně z města odstěhovat.
Dne 9. září 1573 potvrdil biskup Jan listem, psaným v Kroměříži, toto privilegium svého předchůdce spolu se všemi právy a platy, jež osoblažským Židům příslušely. O čtyři roky později, 8. prosince 1577, biskup Jan XV. potvrdil obě předešlá privilegia, ale současně Židům, za osvobození od některých robot, stanovil nový plat ve výši 12 zlatých a kromě toho ještě dalších 12 zlatých ročně navíc. Mimoto byli Židovští obyvatelé města povinni, stejně jako jejich křesťanští sousedé, platit i tzv. Zámeckou daň, určenou na opravy města a katolického kostela.
Dne 7. února 1604 olomoucký biskup, kardinál Ditrichštejn, osoblažským Židům potvrdil všechna privilegia ze 70. let 16. století a ponechal je při dosavadních platech a činžích, robotách i právech. V roce 1606 jim navíc povolil, že si ze svého středu mohou volit soudce - rychtáře. Tak se zdejší židovská obec postupně rozrůstala a k původním 4 domům a nějakým chalupám, přibylo nejprve 6, poté 12, později 16 a v průběhu doby až na 32 domy a další chalupy. Odpovídající stavební místa se našla i pro chudobinec, školu a synagogu. Ta pak stála na stejném místě až do počátku 20. století. Pro židovskou komunitu musel být ve městě zřízen i samostatný hřbitov. K tomuto účelu bylo vyhrazeno místo vně městských hradeb v severní části města, které zabíralo část městského příkopu a valu. Aby zde nebyla obrana města oslabena, museli Židé kolem vnějšího obvodu hřbitova postavit novou obrannou zeď, vykopat příkop a před ním navršit nový val. V od města nejvzdálenějším konci hřbitova stála márnice a bylo tu místo, zvané „Kout učenců“, vyhrazené pro pohřbívání rabínů.
plomem ze 16. května 1616 kardinál František z Ditrichštejna potvrdil zdejším židovským obyvatelům nejen právo mít zde svou obec, shromažďovat se, dodržovat své zvyky, mít zde školu a synagogu, ale také k jejich potřebě, rozšířit počet Židy obývaných domů, stojících vně i uvnitř hradeb, až do celkový počet 32.
Na konci 16.století čítala zdejší židovská obec 132 obyvatel, žijících v 16 domech a 6 chalupách. V roce 1616 se rozrostla na 135 obyvatel, kteří obývali 32 domů. V době mezi lety 1570 a 1616 se počet křesťanských obyvatel zvýšil pouze o dva a v posledně zmíněném roce činil 282. Biskup Vilém osoblažské Židy osvobodil od některých vrchnostenských i městských robot a zdejší židovští kupci čile obchodovali přízí, kůžemi, kožešinami, lněným i kovovým zbožím a svůj obchod provozovali na rozsáhlém území, táhnoucím se až k Odře.
V roce 1618 nastaly Osoblaze těžké časy. Krnovský markrabě Jiří Braniborský přitáhl k městu a jeho obyvatelům uložil zaplatit velmi vysoké výkupné. Křesťanští obyvatelé museli složit 2.000 a místní Židé 1.000 tolarů. V souvislosti s neplacením bylo mnoho katolíků vsazeno do věže nebo vězněno na hradě Fulštejně. Židé nejspíš zaplatili beze zbytku, protože o nich v této souvislosti zmínky nenacházíme.
Později, v roce 1626, se před osoblažskými hradbami objevilo Mansfeldovo dánské vojsko o několika tisících mužích. Do města byl poslán dánský trubač s výzvou, aby se osoblažští vzdali. Před Horní branou byl však jedním z městských mušketýrů zastřelen, a proto dal Mansfeld město vzít útokem a zapálit. Při velkém požáru shořely u Prudnické brány také všechny, tehdy dřevěné židovské domy až po lázeň.
V roce 1642 zasáhla město i jeho židovskou obec epidemie, která si vyžádala mezi obyvatelstvem značné oběti. Podle urbáře z roku 1644 měli osoblažští obyvatelé kromě roboty platit i desátky, mezi nimiž byl i tzv. stolní groš. Ten platili všichni křesťanští obyvatelé a také Židé, kteří však byli osvobozeni od placení daně z úrody. Navíc však platili tzv. „mladý“ nebo „krvavý“ desátek, jenž spočíval v tom, že byli povinni odevzdávat každou desátou husu či slepici. K roku 1648 máme první serióznější údaj o počtu Židů v Osoblaze. Ten říká, že jich zde, ve dvanácti, po třicetileté válce zbylých domech, žilo 160. V době třicetileté války vznikaly ve městě mezi křesťany a Židy rozpory. Jejich příčinou byly zejména náklady na obranu města, stavbu a opravy městských hradeb, bran a věží a jejich rozdělení mezi obyvatele. Židé údajně hledali cesty, jak se na těchto nemalých výdajích nepodílet a k určité shodě došlo až v březnu 1642. Tehdy bylo určeno, že každý Žid musí ze svého domu zaplatit na obranu města právě tolik, co jiní měšťané a stejně jako každý měšťan také vykonávat stráž. Po skončení války vedly zase ke sporům rozdílné názory na krytí válečných škod. Spory byly uzavřeny teprve v roce 1659. Tehdy se židovská obec zavázala, že kromě běžně odváděných platů bude ještě navíc platit 50 rýnských zlatých na vyrovnání škod a opravu města. Později bylo také ustanoveno, že spáleniště po velkém požáru r. 1626 židovská obec městu přenechá jako splátku za částku 180 tolarů, kterou mu dlužila za válečné výdaje. Bylo dohodnuto, že toto místo už nebudou Židé smět od města znovu koupit a tím se vyrovnají všechny pohledávky mezi oběma stranami.
V roce 1664 je ve městě připomínána židovská arenda - hospoda. Byla v č.p. XXI-XXII a dále zde byl chudobinec-špitál, který sice v uvedeném roce vyhořel, ale byl na místě pozdějších č.p. III-IV znovu postaven. V té době bylo v židovské části města uváděno 12 obchodů s různým zbožím, 1 obchod kůžemi, dále zde bylo 12 podomních obchodníků, 1 lékař, 1 kameník, 1 směnárník, 1 talmudista, 2 výčepy piva, vína a pálenky atd. Na mlýnské strouze byla židovská lázeň a škola, zmiňovaná již v listě biskupa Viléma Prusinovského z r. 1570, stála na Synagogálním plácku. V ní měli svůj byt učitel i zdejší rabín. Původní dřevěná synagoga, postavená na místě zaniklého biskupského hrádku, v roce 1624 shořela a poté co byla obnovena, padla znovu za oběť ničivému požáru v roce 1626. S biskupským souhlasem byla na původním místě postavena synagoga nová a tato majestátní stavba, dominující spolu s farním kostelem celému městu, měla údajně pojmout až 2.000 lidí. Její rozměry můžeme odvodit ze separačního plánu města z roku 1728. Je tu zobrazena jako východo-západním směrem orientovaná stavba, která svým půdorysem o mnoho nepřevyšuje rozměry běžného měšťanského domu. Za své vzala při velkém požáru v roce 1802, kdy spolu s ní shořel i archiv židovské obce.
Po třicetileté válce z města mnoho zchudlých židovských rodin odešlo a tak roku 1669 bylo v Osoblaze podle lánového rejstříku napočítáno 9 osedlých a 13 pustých židovských domů. Počátkem 70. let se do města začaly stěhovat nové židovské rodiny nejen ze Slezska, ale i z Krakova, středního Německa (Franků), a z Vídně. Na místa původu upozorňují i některá rodová jména nově přistěhovalých Židů, jako například Krakauer, Deutsch, Englisch, Frankl a z Vídně pak přišly rodiny Marburg, Munk, Wellsch.
V roce 1678 potvrdil osoblažským Židům jejich výsady a práva olomoucký biskup kníže Karel z Lichtensteina. K roku 1734 nacházíme opět zmínku o židovské arendě, k níž náleželo i právo pálení tří kotlů košer pálenky. V uvedeném roce byla arenda na náklady židovské obce nově postavena a pronajata Saře Pollakové za 100 zlatých knížecí činže a 250 zlatých platu židovské obci.
Po první Slezské válce v r. 1742, kdy císařovně Marii Trezii zůstal ze Slezska jenom onen pověstný „plot“, zatímco celá slezská „zahrada“ připadla Prusku, se i Osoblaha najednou stala pohraničním městem. Rozdělením Slezska, zavedením celních bariér a nepřátelským postojem obou stran, došlo k drastickému poklesu obchodu, čímž pochopitelně nejvíce trpěla právě pohraniční města. Osoblaha tak rázem, díky své, v dané situaci nepříznivé geografické poloze, rázem ztratila více než dvě třetiny svých odbytišť a možností obchodních kontaktů. Celý osoblažský kraj se totiž rázem ocitl v odlehlém koutě pohraničí, mimo hlavní dopravní komunikace. To vedlo k dlouhodobé stagnaci města i jeho židovské komunity.
Osoblažsko však i nadále zůstávalo moravskou enklávou v Rakouském Slezsku, neboť bylo majetkem olomouckého biskupství a po r. 1777 arcibiskupství. Právě proto zde byly poněkud jiné poměry, než v okolním Slezsku a ty platily i pro zdejší židovskou obec.
V celém Rakouském Slezsku (tedy ve zbytcích knížectví Opavského, Krnovského a v knížectví Těšínském) bylo tolerováno v roce 1737 jen 80 a v roce 1752 119 židovských rodin, žijících v šedesáti městech nebo venkovských obcích. Počet Židů v Rakouském Slezsku postupně, ale jen velmi zvolna narůstal. V roce 1754 zde bylo z celkového počtu 154.200 obyvatel napočítáno 575 Židů a o 16 let později, roku 1770, tady z 240.000 obyvatel bylo 900 židovských, což představuje jen asi 0,4 promile. Naproti tomu v samotném městě Osoblaze bylo v roce 1763 napočítáno z celkových 1865 obyvatel 467 Židů, což je cca 30%. O 23 let později, roku 1788 žilo v osoblažské židovské komunitě ve 32 domech 135 židovských rodin s celkovým počtem 589 členů, zatímco křesťanů bylo ve městě 1977. Znamená to, že Židů byla ve městě téměř jedna čtvrtina (23%). Jejich životní podmínky však byly v porovnání s křesťanským obyvatelstvem nesrovnatelně horší. Tak například v jednom židovském domě bydlelo průměrně 19, zatímco v křesťanském jen 6 osob.
I přes nepříznivé hospodářské poměry po Sedmileté válce se početní stav osoblažské židovské obce do konce 18. století snížil jen nepatrně. V roce 1799 zde bylo napočítáno jen 510 Židů, ale na počátku 19. století, v relativně klidném a příznivém období vracející se prosperity, doznal podstatných změn. Židovská obec bohatla a v roce 1800 koupila od křesťanských obyvatel dalších 7 domů. O dva roky později v nich žily 153 židovské rodiny s 845 členy. Bylo to téměř tolik, kolik bylo před 30 lety napočítáno Židů v celém rakouském Slezsku.
Rok 1802 však byl pro Osoblahu a její obyvatele osudný. V tom roce totiž město zachvátil velký požár, při němž bylo zničeno značné množství budov. Oheň vznikl 24. srpna o 11. hodině v židovské arendě s velkou pravděpodobností díky neopatrnosti Magdy Sarah Maierové, která po požáru utekla. V průběhu tří hodin zachvátil téměř celé město, které z velké části lehlo popelem. Plamenům padlo za oběť 152 křesťanských a 26 židovských domů se sklady zboží a obchody, farní kostel, radnice, vrchnostenský úřední dům, škola, fara, synagoga s 32 tórami a celým židovským archivem a všechny dřevěné náhrobky na židovském hřbitově. Židovské komunitě zůstaly jen 3 domy, stojící mimo město, před Dolní branou. Úplně zničen byl i soudní archiv a věznice ve staré hradební věži, kde byla současně i prachárna a vězňové museli být z města odvezeni pryč. Při vyšetřování požáru byly celkové škody na křesťanském majetku vyčísleny na 878.428 zlatých a na majetku Židů na 163.580 zlatých.
V roce 1803 byla po požáru ve městě obnovena stará židovská škola, ale tentokrát již jako německo-israelitská triviální škola proto, že zde bylo velké množství židovských dětí, hovořících německým jazykem. Prvním německým učitelem zde byl Herschel Goldschmied, který na škole působil 25 let a zemřel roku 1833. Suplentem byl Benedikt Naumann. V roce 1804 školu navštěvovalo 150 žáků, v roce 1816 již 180 žáků. Od té doby začaly počty žáků, navštěvujících školu postupně klesat. V roce 1833, kdy sem nastoupil jako řídící učitel Wilhelm Kohn, do školy docházelo 120 žáků (58 chlapců a 62 dívek), v roce 1853 to bylo 64, o deset let později jen 28 a v roce 1870 jen 14 žáků. Ti v témže roce, po zrušení školy, přešli do nově zřízené osoblažské národní školy. Učitel Kohn na zdejší německo-israelitské škole učil nepřetržitě od roku 1833 a zemřel roku 1873, tři roky po jejím zrušení.
V roce 1804 byly ve městě napočítány 304 křesťanské domy s 2018 obyvateli a na předměstí Taschenbergu pak 7 domů se 48 obyvateli. Židovská obec se sestávala z 32 domů, které obývalo 510 obyvatel.
Nová výstavba města po požáru pokračovala jen velmi pomalu, pro velkou nouzi a chudobu obyvatel. Z veřejných budov byly obnoveny biskupský úřední dům, jenž byl sídlem biskupského správce, postavena byla nová radnice, v roce 1815 byl dokončen oltář ve farním kostele a teprve v roce 1818 synagoga.
Dne 29. května 1833 ve 3 hodiny odpoledne vzplanul v domě č.p. 88 požár, který strávil celkem 60 domů (31 křesťanských a 29 - tedy téměř všechny -židovské). Za oběť mu padly domy na náměstí, dále v Prudnické, Zadní a Prostřední Židovské ulici. Shořel opět vrchnostenský úřední dům, městský pivovar, židovská arenda a synygoga.
V roce 1837 bylo v Osoblaze 32 židovských domů s 587 obyvateli, v roce 1842 zde žilo 671 Židů (354 muži a 317 žen), což představovalo 18% z tehdejších 3243 obyvatel města.
Na základě Josefínských reforem získali Židé některá občanská práva, podobná právům ostatních obyvatel v Rakousku. Získali tak volný přístup k řemeslům, do škol a podobně, ale občanská rovnost před zákonem to ještě stále nebyla. Plná občanská práva, shodná s právy ostatních obyvatel země, získali až v roce 1848, kdy zároveň zanikl i feudální svazek města Osoblahy s olomouckou arcibiskupskou vrchností. Nutno ale říci, že i proto, se začíná ve druhé polovině 19. století postupně zhoršovat ekonomická situace města a dochází k jeho postupné stagnaci a úpadku. V návaznosti na to se i zdejší židovští obyvatelé začínali poměrně rychle ve značném počtu stěhovat do větších měst (Krnov, Opava, Ostrava), kde nacházeli příznivější ekonomické podmínky. Například mnohým opavanům nejsou zajisté neznámá jména Deutsch, Karplus, Gross nebo Lichtwitz, mající svůj původ právě v osoblažském židovském městě. Mnoho z nich, včetně posledního osoblažského rabína, odešlo také do Krnova.
Je zajímavé sledovat od 50. let minulého století počty Židů ve městě, neboť právě ony přesvědčivě ilustrují jejich odliv z Osoblahy. V roce 1857 zde bylo přihlášeno k pobytu 880 židovských obyvatel, momentálně přítomných i nepřítomných ve městě. O dva roky později se zde uvádí jen 298 Židů, ostatní se údajně vystěhovali. V roce 1861 je v Osoblaze zmiňováno 30, ale v roce 1864 již jen 16 židovských domů s 200 přítomnými obyvateli. Nepřítomných, ale ve městě stále ještě k trvalému pobytu hlášených, bylo k tomuto datu dalších 611 osob. Z roku 1869 pochází údaj o 134 přítomných Židech a o 11 let později, roku 1880, jich zde nacházíme jen 121.
V témže roce bylo usnesením městské rady rozhodnuto o přemístění katolického hřbitova od farního kostela na nový pozemek za město tam, kde je stávající hřbitov. O 10 let později, v roce 1990, vyvstala i otázka židovského hřbitova, jenž se stával pro obyvatele nejbližších domů stále větším hygienickým a sanitárním problémem. Pohřebiště, ležící téměř uprostřed stále se rozrůstajícího města, bylo zdrojem neustálého mrtvolného zápachu a možných nákaz. Proto bylo usnesením obecního výboru z 8. srpna 1990 rozhodnuto vyčlenit pro židovský hřbitov novou plochu z obecního pozemku, sousedícího s novým křesťanským hřbitovem.
Synagoga byla po požáru v roce 1802 znovu postavena na původním místě, ale kolmo na původní osu. Tato stavba, postavená v pozdně barokním stylu, byla dispozičně ovlivněna východním, polským ritem a byla postavena v letech 1807-1808. Měla půdorys o rozměrech cca 18 x 25 m, výšku hřebenu střechy 18 m a podélnou osu ve směru sever-jih. Hlavní průčelí se vstupem bylo na jižní straně. Požárem v roce 1833 byla tato nová synagoga sice poškozena, ale po opravě sloužila bohoslužebným účelům až do počátku 20. století. V důsledku rychlého úbytku věřících však byla stále méně používána a značně chátrala. V roce 1929 byla vedena jednání o její demolici, k níž bylo přikročeno v roce 1933. Budova byla do základů zbořena a její vnitřní zařízení bylo převezeno do Krnova. V současné době lze ještě částečně vysledovat linii průčelní fronty synagogy v místě, kde se u soukromých zahrádek za náměstím, nachází zbytek (6 polí) betonového oplocení z třicátých let.
I když na počátku 20. století ve městě část židovských obyvatel zůstala, postupně se jich většina, pod vlivem různých, zejména politických tlaků, k této národnosti nehlásila a deklarovala se většinou jako Němci. V roce 1920 zde již z celkového počtu 2521 obyvatel uvádí židovskou národnost 12 a v roce 1934 již pouze jedna osoba. Tak osoblažská židovská komunita zanikla úplně.